Araukany a zdrobnělé Araukany

ARAUKÁNY – dávná historie jejich vzniku.

Snad každý obdivovatel tohoto zvláštního a zajímavého plemene jistě ví,  že se jedná o plemeno pocházející z Čile.  Kde mělo vzniknout postupnou domestikací původního divokého kůra.  Poprvé tyto slepice spatřili námořníci Kryštofa Kolomba u původních indiánských obyvatel, hlavně kmene Araucánů.  Tito indiáni byli ale velice výbojní a dlouhou dobu úspěšně odolávali nadvládě Evropanů.  Trvalo proto docela dlouhou dobu, než se podařilo zjistit, že na území ovládaném těmito indiány se nacházejí vlastně dvě poněkud odlišná plemena.  Jednalo se o plemeno nazvané „Collonacas“, toto plemeno mělo zakrnělou kostrč, vrbově zelené nohy a slepice nesly vejce s modrou barvou skořápky.  Druhé plemeno nazvané „Quetros“ mělo neobvyklý tvar vousu takzvaný licous, mělo vyvinutý ocas, břidlicovou barvu běháku a slepice nesly vejce s hnědou barvou skořápky. 

Informace kde tato plemena vzala své neobvyklé znaky a vlastnosti zmizely na dlouhou dobu v propadlišti dějin.  Veškeré informace o vzniku těchto slepic byly  tak pouze ničím nepodložené dohady.  Dlouhou dobu se tradovalo, že modrou barvu skořápky a licous měli původní divocí kůrové žijící v některých oblastech Jižní Ameriky, ale pouze indiáni kmene Araucánů měli začít s domestikací těchto kůrů a jejich vzájemným křížením vlastně vyšlechtit plemeno které mělo zakrnělou kostrč, licous a slepice nesly vejce s modrou barvou skořápky.  Tito indiáni totiž věřili, že modře zbarvená vejce mají zvláštní magickou moc a vliv na jejich zdraví, dále poměrně velkou užitkovost.  Zvířata s licousem pak vykazovala větší bojovnost při rituálních kohoutích zápasech.  Tyto zápasy byly součástí jejich náboženství.  Bezocasá zvířata snáze odolávala různým dravcům.  Díky těmto neobvyklým vlastnostem se postupně zástupci tohoto plemene začaly rozšiřovat i na další území Jižní Ameriky.  První písemné informace z Čile z roku 1883 uvádějí, že porážkou indiánů kmene Araucánů Evropany došlo také k velké ztrátě  těchto zajímavých zvířat a na dlouhou dobu byl konec dalšího řízeného chovu tohoto plemene a postupnému vyhynutí i v dalších oblastech svého rozšíření. 

Naštěstí, ale  Dr.  Ruben Bustros si v roce 1880 jako mladík v čilské armádě všimnul těchto zajímavých zvířat a po ukončení vojenské služby se vrátil na tato území dříve ovládané obávaným kmenem Araucánů, kde se mu podařilo získat několik zvířat plemene Quetros a Collonocas.  Vzájemným křížením těchto dvou plemen se mu podařilo opět získat jedince s licousem, bez ocasu a nesoucí modře zbarvená vejce.  V roce 1914 tohoto chovatele navštívil profesor Salvádor Castelo Carreas ze Španělská a v roce 1918 toto plemeno poprvé představil na drůbežářském kongresu.  Dr.  Ruben Bustros také poprvé zveřejnil myšlenku o tom, že plemena Quetros a Collonocas nevznikla domestikací původních divokých kůrů, ale křížením divokého kůra s bažanty.  Většina zvířat vzniklých z mezidruhového křížení je sice neplodných, ale menší část je nadále schopná další reprodukce.  Tohoto si všimli indiáni kmene Araucánů a díky tomu vznikla plemena, která dala vznik Araukánám.  Právě modrá barva skořápky a licous mají být znaky, které Araukány získaly od bažantů.  Další myšlenkou bylo podezření, že na Americkém kontinentu nebyl žádný druh volně žijícího divokého kůra a že ten musel být do Ameriky přivezen ještě před objevením Ameriky Krištofem Kolumbem.  Tuto doměnku potvrzuje také zjištění, že ještě před Kolumbem přivezli různé kůry na americký kontinent Polynéští námořníci s Asie.  Toto potvrzují nálezy kostí z roku 1304 a 1424 nalezených v Asii a v okolí Auraco Peninsulu v jižní centrální Čile.  V roce 2007 mezinárodní tým vědců pomocí DNA zjistil, že tyto kosterní nálezy se shodují , takže není pochybnosti, že předkové divokého kůra byli do Čile přivezeni s Asie.  Některé vzorky naznačily také přítomnost DNA bažantů.  Takže se dá usuzovat, že právě modrá barva skořápky a licous jsou znaky získané od bažantů.  Tyto informace byly zveřejněny v Proceedings – Národní akademii věd USA.  Těmito informacemi, ale zdaleka nekončí vznik nám známé Araukány.  Její existence byla ještě na několik desetiletí více než ohrožena.

Jak jsem již několikrát uvedl vše se odvíjelo od indiánů kmene Araucánů  a objevením Ameriky Krištofem Kolumbem.  Poraženi indiáni byli rozprášeni do různých částí Čile a s nimi i jejich chov slepic.  Zvířata byla pokřížena z různými plemeny dováženými do Ameriky.  Původních Quetros a Collonocas se tak zachovalo jen velice malé množství a tak jejich opětovné rozšíření do dalších oblastí Ameriky, bylo velice obtížné.  Ani s chovem Dr.  Rubena Bustrose to nedopadlo o nic lépe.  Po jeho úmrtí byl jeho chov velice zanedbaný a na pokraji zániku.  Přes všechna tato úskalí se přece jen podařilo chovatelům z USA nějaká zvířata získat a pokračovat ve šlechtění tohoto zajímavého plemene.  Směr šlechtění byl ale neujednocený a tito chovatelé se prakticky ani neznali.  Ujednotit směr šlechtění a spojit tyto chovatele dokázal až chovatel Red Cox a to kolem roku 1960.  Jeho předčasné úmrtí, ale opět vše pozastavilo a  Araukány jako samostatné plemeno byly v USA uznány až v roce 1970.  Těsně před rokem 1960 byla ale nějaká zvířata dovezena také do Evropy a v roce 1962 byl v bývalé NSR založený specielní klub chovatelů Araukán, který sdružoval chovatele tohoto plemene z celého světa.  Díky výborné práci členů klubu byla vlastně Araukána vyšlechtěna a uznána dřív v Evropě jako ve své domovině Americe.  V Evropě a vlastně ve většině státech světa je plemeno Araukán chováno pouze jako bezocasé s vousem a licousem, nebo pouze s vousem nebo jen licousem.  Proč jsou stéle tyto tři varianty si povíme později.  Je ale několik států kteří ve svých standardech uznávají také ocasatý ráz Araukány, který se liší vyvinutým ocasem a často také břidlicovou barvou běháků.  V USA se chovají ocasaté Araukány pod názvem Ameraraucána a bezocasé jako Araucána.  Také v Anglii jsou ocasaté Araukány.  Jejich standard s preciznosti sobě vlastní popsal pan ing.  František Tuláček v časopise Chovatel č.  4 r.  2009.  Jelikož standard Ameraraucán je až na drobné detaily stejný nebudu jej zde znova uvádět.  Jak Ameraraucána tak Anglická Araucána existují také v novém rázu nazvaném podle jejich modrého zbarvení violety.  Tento ráz má také vyvinutý ocas, břidlicově zbarvené běháky, chovají se ale pouze s podbradním vousem  navíc , ale  mají chocholku.  Jako zajímavost se u nich uvádí veliká užitkovost a to, že co se týká zbarvení není zde žádný odpad v podobě černých a špatně bílých zvířat.  Všechna zvířata jsou vždy jen modrá.  Podle těchto informací a dostupných mě fotografií si myslím, že se nejedná o modré zbarvení, ale perlově šedé.  Co k tomu říci závěrem?Snad jen tolik, že  jedno z nejstarších plemen je vlastně plemenem z nejmladších. 

Další své povídání bych rád zaměřil na různá specifika a úskalí v začátcích chovu Araukán u nás v bývalém Československu.  Předem se omlouvám pokud zde budu uvádět již známe věci.  V začátcích chovu tohoto plemene nebylo ale nic tak jednoduché jak se dnes mnohým může zdát.  Co se týká chovu Araukány na Evropském kontinentu mohu osobně posoudit až od roku 1979 kdy jsem jako první přivezl Araukány k nám do bývalého Československa.  Již samotné získáni nebylo nikterak jednoduché.  Podařilo se mě to až za pomoci mých příbuzných z Rakouska, kdy můj strýc zajel do bývalé NSR a tam pro mě zakoupil 1, 2 Araukány divoce zbarvené. Bohužel zvířata musela do karantény a tak po měsíčním ne zrovna levném pobytu jsem si mohl převzít velice zuboženou slepičku a kohoutka, druhá to velice kvalitní zacházení nepřežila. Do 14 dnů doma uhynul také kohout a druhou slepičku bylo nutné utratit. Byl jsem z toho docela zoufalý a bál se o tom strýci říct. Můj dědeček, ale tajně strýci znovu napsal a ten mě přivezl vejce, která již nemusela jít do karantény a tak jsem 21. prosince vylíhnul 7 kuřátek, která založila můj chov Araukán. Jednalo se o 5 kohoutků a 2 slepičky. Chovatel od kterého má zvířata pocházela byl zároveň také místopředsedou již zmíněného klubu a tak jsem od něj dostal v roce 1980 přihlášku do tohoto klubu, kterou jsem s radostí vyplnil a odeslal. Od té doby jsem začal dostávat i několikrát ročně klubový zpravodaj a diky tomu jsem byl informován o chovu těchto slepic různě ve světě . 

Členem tohoto klubu byl také zubní lékař pan Centola z Brazílie, který v té době měl ve svém chovu kolem 200 kusů chovných zvířat plemene Araukána  a dalších 300 kusů různých bojovnic. Jeho tenkrát zajímalo jak je možné, že tam za tou zdí kde lidé stále žijí zakopáni v zemi se najde chovatel, který chová také různé bojovnice a hlavně Araukány. To byl hlavní důvod proč mě tenkrát napsal. Když jsem mu poslal fotografii svého RD a chovatelského zařízení, odpověděl mě, že je velice rád, že to co se o nás u nich říká není pravda.  Zpět ale k těžkostem samotného chovu. Již z doby objevení  předchůdců chovu Araukán Kryštofem Kolumbem je známo, že to zvláštní chomáčkovité opeření nazvané licous působí jako letální (smrtící) faktor v době vývoje zárodku. Dokonce pokud má tento znak jenom jeden s rodičů je až 20% úmrtnost. Tomuto nasvědčovaly i začátky mého chovu. Odchovat totiž jedince s licousem se rovnalo pomalu zázraku. Další potíž byla s oplozeností ta se pohybovala na max.  hranici 10% a pokud k tomu přidám ještě velkou úmrtnost kuřat v prvním týdnu stáří která byla až 50% nebylo nic neobvyklého, že na získání nějakých 10 zdravých kuřat bylo potřeba i více jak 300 vajec vložených do líhně. Navíc odchovaná zvířata byla většinou co kus to originál a jen málo se podobalo svým rodičům. Co se týká špatné oplozenosti tak v tom mě poradil Dr. Centola, že je nutné slepicím ostříhat peří které překrývá řitní otvor, protože díky absenci kostrče slípka není schopná ovládat toto opeření a kohout se odpojímá vlastně do tohoto peří. Díky této informaci bylo po problému s oplozeností.  Horší to bylo s tou úmrtností během prvního týdne věku. S tímto se potýkala většina členů klubu a nikdo nevěděl proč tato kuřátka nepřijímají potravu a jen velice málo pijí a jen bolestivě pískají. Po večerech jsem u nich proseděl celé hodiny až jsem si všimnul, že některá z těchto pískajících kuřat přece jen nějakou potravu přijmou a to jejich pískání je při pokusu o vyprázdnění o což se vlastně stále pokoušely. Místo trusu z nich šlo jen trochu bílé vody, zřejmě pouze moč. Takže jsem vzal zvonkový drátek, ohnul jej do malé smyčky jako u trafo pájky a tímto drátkem jsem z nich opatrně doloval trus, který byl tvrdý jako kámen. Tímto způsobem se mě podařilo některé zachránit. Dělat jsem to musel ale až tak do stáří jednoho měsíce. Většině postižených kuřat to ale nepomáhalo a navíc jich stále přibývalo a tak jsem se nakonec obrátil o pomoc na vysokou školu Veterinární v Brně. Jejich zjištění nebylo ale nijak příznivé. Všechny tyto potíže měla na svědomí naše snaha líhnout kuřata pouze po bezocasých rodičích a ocasaté vyřazovat. U těchto jedinců totiž nebyla zakrnělá jen kostrč, ale i několik obratlů páteře, což mělo za následek, že takzvaná Fabriciova burza se nemohla přichytnout k těmto obratlům což je pro ptáky přirozené. Přichytla se pouze ke kůži, která ji neudržela a tato burza propadla do tlustého střeva a ucpala řitní otvor, takže daný jedinec se nemohl vyprázdnit přestal přijímat potravu ,  pít a nakonec jakoby vyschl. Ke snížení těchto potíží bylo nutné používat v chovu stále ocasatá zvířata. Úplně odstranit tento problém se mě podařilo až v chovu bílých AR které byly velice špatné v barvě a také jejich užitkovost byla kolem 40 ks. vajec za rok. Naivně jsem si myslel, že pokud do nich zakřížím bílou Leghornku, tak si na jedné straně vyčistím barvu a zvýším užitkovost. Užitkovost se zlepšila několikanásobně, zbarvení ale ne. Namísto bílých jsem získal jedince čistě modré a modré zlatokrké a kupodivu již 50% křížence nebylo možné od čistých AR rozeznat. I když otec kuřat nebyl vousatý  a neměl ani licous všechna kuřata byla vousatá a vousatá s licousem a bez ocasu. Což se mě nedařilo ani v chovu divoce zbarvených kde jsem měl daleko kvalitnější rodiče jak v případě bílých. Ihned jsem se s tímto pochlubil výboru klubu na čež jsem byl informován, že oni také přistoupili k mezi plemennému křížení a jejich výsledky jsou stejně nadějné jako v mém případě. Na příští rok jsem podobné křížení udělal také u divoce zbarvených, kde jsem ale použil slepici velké Velsumky. Výsledek byl stejně nadějný až na takové nazelenalé zbarvení skořápky místo tyrkysově modrého. Aby byla zachována modrá barva skořápky muselo se na slepičky z tohoto křížení dávat pouze kohouty čisté AR. Což bylo docela zdlouhavé, ale já jsem v té době neměl jinou možnost. Němečtí chovatelé v rámci klubu měli ale možnost většího množství odchovu a hlavně více tohoto křížení a tak mohli sestavovat kmeny jen z těchto kříženců a následným výběrem dříve našlechtit požadované znaky a přitom zachovat zakrnělou pouze kostrč. V tomto křížení se potom nadále pokračovalo ve snaze získat nové barevné rázy a tak se dá předpokládat, že právě toto křížení napomohlo k odstranění potíží s Fabriciovou bursou  a snad i ke snížení úmrtnosti licousatých zvířat. Alespoň o těchto potížích od chovatelů Araukán není nic slyšet. Svůj chov Araukán jsem v roce 1998 zrušil a tak jsem se na nějaký čas dostal mimo dění. Jelikož jsem s tímto plemen prožil různé těžkosti a radosti, nedokázal jsem na ně jen tak zapomenout a v roce 2007 jsem neodolal a na výstavě v Německém Hannoveru zakoupil a přivezl z. Araukány modré zlatokrké. Ani v případě zdrobnělých nebyl začátek jejich chovu nijak jednoduchý, ale rozhodně ne tak dramatický jako tomu bylo kdysi.  Hlavně,  ale s důvodu,  že dnes již můžeme cestovat kam chceme a přivézt si také co se nám zlíbí a přivezená zvířata stačí karanténovat pouze doma.

z. Araukány

byly vyšlechtěny v Německu a USA. Jedná se o zdrobnělou formu velkého plemene.

Rozdíl je pouze v hmotnosti.

V prvním roce stáří je hmotnost : kohout : 0, 8 – 1, 0

                                                      slepice : 0, 6 – 0, 8

v druhém roce                                kohout : 0, 9 – 1, 2

                                                       slepice : 0, 7 – 1, 0

Údaje o snášce prozatím nejsou nikde uvedeny, jen minimální hmotnost násadových vajec má být 25 g.

Ze své prozatím jen krátkodobé zkušenosti s chovem z. AR musím říci, že vše nasvědčuje tomu, že užitkovost bude až neuvěřitelně vysoká. Pokud budou mé slípky pokračovat ve stejné intenzitě snášky jako doposud, mohla by se roční snáška pohybovat kolem 150 ks. vajec o až neuvěřitelné váze 48 – 54 g. Člověku se až nechce věřit jak se v tak malém tělíčku  může vytvořit tak velké vejce a že ho slípka dokáže vůbec snést. Váha mých slípek je totiž 0, 8 a 0, 9 kg v prvním roce stáří. Kohoutek váží 0, 8 kg a je v druhém roce stáří. Takže nezbývá nic jiného než si přát, že letošní rok bude poněkud úspěšnější než rok loňský a že i zdrobnělá forma Araukány najde u nás své chovatele a obdivovatele.

Na samotný závěr svého povídání o Araukánách bych se ještě rád zmínil o stále diskutovaném  obsahu cholesterolu ve vejcích Araukán. Zda tuto informaci o sníženém procentu cholesterolu ve vejcích Araukán  vypustil někdo úmyslně, aby toto nové plemeno doznalo rychlejšího rozšíření, nebo to vzniklo z důvodu již zmíněného blahodárného účinku na indiány kmene Araukánů  to si netroufám tvrdit. Jisté je, že svého času to bylo jako lavina a každý chtěl slepice, které nesou vejce bez cholesterolu. Jelikož se mě naskytla tenkrát možnost nechat zjistit procento cholesterolu v těchto vejcích ve výzkumném ústavu potravinářském v Brně, ihned jsem této možnosti využil a po dobu dvou měsíců dodával vejce ke zkoumání. Tehdejší výsledek byl následující.

Vejce Araukán  cholesterol obsahuje (jinak to ani není možné). Běžné bílé nebo hnědé vejce má cholesterol soustředěn pouze ve žloutku, kdežto modré vejce Araukán  má cholesterol obsažen hlavně také ve žloutku, nějakou část i v bílku a co je hlavní tak modrá barva skořápky na sebe váže  cholesterol a díky tomu je tento obsažen také ve skořápce. Což procentuálně  dělá 12 – 15 % s celkového obsahu cholesterolu ve vejci. Jelikož při běžné konzumaci se skořápka nejí tak z tohoto důvodu je vlastně v tomto vejci Araukán o těch 12 – 15 % snížené celkové % cholesterolu. Tyto výsledky jsem tenkrát publikoval na stránkách časopisu Chovatel. Od té doby tento můj původní článek ještě několik chovatelů opsalo a nechalo jej znova publikovat aniž by nechali udělat nová přezkoumání % cholesterolu. V poslední době ale Kanadský klub chovatelů Araukán nechal opět testovat vejce Araukán  na obsah cholesterolu a v jejich případě mělo být naměřené % cholesterolu naopak větší než u běžných vajec. Sice dnes již pan profesor který tenkrát mnou dodané vejce testoval není mezi námi, takže se na něj není možné znova obrátit a já si jen pamatuji, že museli dělat více testovacích metod a podle jedné z nich se také  procento ukazovalo naopak větší. Obrátil jsem se na tento Kanadský klub s dotazem jaké testy prováděli, že těch možností je více a podle některých je výsledek opačný. Jejich odpověď byla, ale velice stručná. Něco ve smyslu – náš test je ten správný a jiné možnosti nejsou. Takže asi mají pravdu. To ale již já nedokáži posoudit a také již nemám možnost nechat udělat nová vyšetření. Možná ale nějaké možnost časem najde náš klub chovatelů Araukán , který prozatím velice dobře pracuje a pod jeho vedením zaznamenává toto plemeno potěšitelný rozmach.

Alois Sedlák

31.10. 2007 

Dostupné také z: https://www. chovsedlak. estranky. cz/clanky/zdrobnela-araukana--zwerg-araucana/z_araukana---zwerg-araucana